ROMAN KNÍŽE:

Co je moje maminka

Moje maminka je komínek

nažehlených kapesníků,

vonících po levanduli,

maminka je přesná vzduchovka,

co mi vystřelila zrcátko.

Moje maminka je bytost

navlékající ve vlaku jeřabiny.

Maminka je krmička tygrů,

moje maminka je klavírní virtuózka

a skvělá kuchařka.

Moje maminka je můj módní salón,

moje jitřní slunce.

Maminka je můj štědrovečerní stůl,

moje Polská omáčka,

moje maminka je Ryba po grecku,

maminka jest stayenka

a Homér a Chopin

a Konopnicka.

A mlčení o Katyni

a řeč stromů,

operní nápovědka,

překladatelka, prodavačka v Knize,

ochránkyně, dívka v rákosí,

dívka v cylindru, lukostřelkyně,

dívka v borůvčí, zástupkyně Koperníka,

totálně nasazena, řečník, světoobčan, semlbába,

mučednice…

Na jejím poli roste supermarket.

Moje maminka je komínek

nažehlených kapesníků,

vonících po levanduli.

Moje jitřní slunce.

14. 1. 2012  Dobřany

Mario Böhme:

ČLOVĚK, KTERÝ ROZHÝBAL SOCHY

Velikonoční ostrov, léto 1986. Celá planeta naráz užasla, že mnohatunové potvory sochy moai, které podle některých teorií pomáhali stěhovat mimozemšťané, „chodí“ za pomoci několika málo lidí, lan a dřev. Chodí podle plánů, které vypracoval jeden z účastníků bádající výpravy Thora Heyerdahla, český inženýr záhad, věd a domněnek o pohybu z bodu A do bodu B Pavel Pavel ze Strakonic. Těžká břemena se mu pak stala náplní celého krátkého života. Ať už to byly balvany z pravěku, stroje či v přeneseném významu komunální politika české pidi-země. A nově „návod“ na stavbu Stonehenge, o kterém nedávno přednášel v Anglii a plynulým talkie.

Co vás přivedlo k cestování a zejména ke světoběžnictví?

Rodiče pocházeli z vesnice blízko Strakonic. Než jsem se na světě vyskytl já, do tohoto města se přesunuli. Tak jak byli, odtrženi od vesnice, od svého gruntu, dostali byt 2+1 a začali žít. Práce a 2+1. A řešili to tím, že se jezdilo v létě na řeku a v zimě na lyže. Takže moje dětství bylo v zimě přidat tempo na lyžičkách a léto na lodi plus nějaké ty výlety mezi sezónami. Pak přišla studia a práce projektanta v zemědělském podniku – rutina a každodenní blázinec.

Ale každý potřebuje nějaký ten ventilek, odfouknutí. Velikonoční ostrov, jak jsem ho znal z Heyerdahlových knih, to byla úžasná romantika, jeho lodě byly větší než naše jihočeské kánoe. A spojení s Thorem Heyerdahlem a že jsou tam záhadné sochy, jejichž přemístění levou zadní nevyřeší ani dnešní technika – to byla rukavice hozená inženýrskému mlaďasovi. Tak jsem si začal pohrávat a projektovat, jak domorodci mohli stěhovat tyhle obří sochy. Bylo mnoho teorií: že je vozili mimozemšťani, že se sochy stěhovaly zemětřesením a podobně. Buď jak buď, oni je vyrobili a pak je bez poškození dostali 10–15 kilometrů někam jinam! Nemohli je kutálet, mlátit, páčit. Podle domorodých legend prý sochy „kráčely“.

Vědci tvrdili, že je to nesmysl. Když se sochy nakloní, tak přece musí spadnout k zemi. Postupně jsem vykoumal teorii, jak se sochy stěhovaly. Článek o tom jsem poslal do 35 magazínů a světových novin. Až po roce se ozval časák Věda a technika mládeže, že tady sice vůbec neví, co jsem to vypočítal, ale jestli bych to mohl přepsat do češtiny. Otisknout článek ve VTM – to bylo tehdy úžasné. „Chtělo by to ještě zakončení v ideálních podmínkách, že letíte na Velikonoční ostrov,“ říkali mi v redakci. „Vy jste blázni,“ odpálkoval jsem je. Zkusil jsem tedy jen alespoň experiment v českých podmínkách – nakreslil jsem sochu, z betonu jsme si odlili vlastní moai a pomocí lan, uzlů a kamarádské základny ze Strakonic ji rozchodili. Nakonec jsem informaci poslal i Thoru Heyerdahlovi.

A ten vás jistě nenechal tvořit dál objevy bez odezvy…

Nenechal, za čas mi přišla pozvánka, jestli bych nebyl ochoten jet s ním na expedici na Velikonoční ostrov. Tam jsem zjistil, jaké vládnou poměry. Viděl jsem sochy, podmínky, zažil ukrutné vedro, komunikaci ve španělštině nebo chabé angličtině, sochy se rozpadaly, byly křehké a popraskané. Tak jsem si vyžádal, abychom nejprve udělali pokus s malou sochou, abych si to s domorodci nejdříve vyzkoušel. Pak proběhl i pokus hlavní, který se nám zadařil. Vrátil jsem se domů a začala mediální honička. Ale pracovali jsme dál: Opravili jsme tady Kadovský viklan, pak moje znalosti z techniky, ze strojařiny a zkušenosti z toho transportu umožnily zachránit několik přírodních památek, které v minulých staletích a desetiletích lidé zlikvidovali. Takže Kadovský viklan se kýve, Mirotický viklan se kýve, zachránili jsme několik kapliček, které by jinak musely být obětovány zájmům pro výstavbu dopravních tahů, potažmo by nemohly přijít na svět ty stavby, které byly plánovány.

Dodnes Velikonočním ostrovem žiji. Vždycky se něco objeví – vědci buď naleznou nějaké vykopávky, nebo se tam čeští turisté chtějí podívat a mě si pozvou jako spešl průvodce a já toho využívám k návštěvě domorodců, abych sledoval vývoj ostrova. Udělal jsem tam třeba výstavu fotek po 20 letech, kdy se špekatí domorodci popadali za břicho, jak byli tehdy štíhlí nebo jak tehdy byly holky hezké.

A cesta od romantiky k politice?

Že sedíme tady na radnici, je výsledek toho, že jsem nejprve odmítal vstup do politiky, protože jisté trauma z politiky zcela neromantických předchozích let bylo velké. Ale nakonec jsem se překonal a poznal, že odmítání a nadávání není to pravé. Řekl jsem si, že nadáváme všichni do jednoho, tak já teda do toho půjdu jako ta schopná a největší karta ve hře. A tak jsem souhlasil s uvedením svého jména na jedné z kandidátek a nakonec se stal místostarostou u nás doma ve Strakonicích. V roce 1998 jsem nastoupil do rozjetého vlaku, kde sedím už čtrnáctý rok.

Sochy se vám povedlo rozhýbat, ale co lidé, zejména mladí? Neštve vás někdy jejich pohodlnost a skutek utek?

Ano, nadávám na mládež, protože vidím, kam to s nimi spěje, jaké dělají ptákoviny a jací jsou. Nadávám, jako všichni lamentujeme. Nicméně protože už do toho dělám léta, tak se sám sebe ptám – na co vlastně nadávám? Pojmenujme, co se nám nelíbí. Že jsou líní, že vysedávají u počítače, že nesportují, jak by měli, že se vzdají po prvních nezdarech. Ale čí je to vina? Kolik času věnujeme dětem teď a kolik se věnovali naši fotři (pardon, že používám tohle slovo). Nebylo tolik peněz, o víkendu se postavil stan u rybníka, tehdy to ještě bylo možné. Rodina žila pohromadě a někdy dost dobrodružně. To nám teď moc nejde. Chodíme pozdě domů z práce unavení, takže rytmus života nepomáhá, plácneme sebou u televize a děti to vidí a kopírují náš život. Každé mládě je totiž přirozeně učenlivé. Dívejte se, jak se chovají koťata. Ono z toho plotu desetkrát spadne, ale leze tam znova a pak ho nakonec pokoří a přeleze. A nabírají zkušenosti. Moje dětství byl život ve smečce. Okolo baráku lezla děcka, někdo měl míč, tak se kopalo, lezlo se hurá na stromy. Ty starší ročníky tam vylezly a mladší na ně koukaly a chtěly se tam taky dostat. A po půl roce po roce tam vylezly i ty, které předtím jen koukaly. Právě ta smečka mě vtáhla do toho, že když byli všichni na stromě, já tam chtěl být taky. A jestli ta smečka dneska neexistuje, děti jsou separovány a úzkostlivě hlídány, nemusí to být taky nejskvělejší cesta pro ně. Takže nadáváme-li na děti, které jsou výsledkem našeho několikaletého působení, odrazem a zrcadlem taky, dáváme výtku jen sami sobě. Proto se já aspoň podle svých možností snažím vracet mladým to, co jsem já dostával jako malý od gardy frajerů. Zastávám na stará kolena funkci předsedy krajského svazu lyžování u nás na jihu Čech – snažím se dostávat děti ven na vzduch, dokazovat jim, že hýbat se jim prospívá a není to zas tak těžké.

*

Ing. Pavel Pavel

strojní inženýr, klient Oborové zdravotní pojišťovny, ale to Vás ani nemusí zajímat. Narozen 1957, účastník výpravy na Velikonoční ostrov, kde rozhýbal sochy moai (1986) – v současnosti místostarosta Strakonic.